Již ve 13 století stál mezi Prahou a Vyšehradem špitál „pro bídné choré“ s kostelem svatého Lazara.  První zmínka je z roku 1281 a náležely k němu pozemky, které jsou sousedily s polnostmi špitálu Svatého Františka.

Když za řádění Braniborců v letech 1281 a 1282 zuřil v Praze mor, dali konšelé vykopati u kostela svatého Lazara na hřbitově a dvě jámy, každou asi pro 1000 mrtvých.  Takových hrobů bylo tenkrát kopáno osm.

Za krále Václava II. a Jana Lucemburka obdržel špitál různé výsady, které stvrdil Karel IV.  Za jeho vlády vyměnil špitál své pozemky v Knovízu a Malém Jenči za zboží ve Lhotě u Kuřímě. Nadání špitálu podléhalo právu světskému.

O špitálu Svatého Lazara se dočítáme v listině z roku 1351, že na jeho polích se pilně stavělo a obyvatelstvo Novoměstské se množilo. Velký špitální dvůr byl na východní straně kostela a sahal až k ulici Kovářské dnes Spálené.

V husitských válkách špitál zanikl.

Tomek v „Místopisu Pražském“ výslovně označuje špitál názvem „domus leprosorum“ – dům malomocných.

„Kaplou chudých malomocných“ nazval Hájek kostel svatého Linharta (nikoliv kostel Svatého Lazara) a Secký vyslovuje domněnku, že od tohoto kostela v bohaté čtvrti byli přemístění malomocní za hradby, aby nemoc v městě nešířili.

Nevíme, byl-li u Svatého Linharta špitál, či šlo-li jen o zvyk uléhat ke dveřím kostela a očekávat hojnou almužnu.

V 17. století sloužil špitál Novoměstské obce za obydlí pro žebráky.  Každý, kdo dostal povolení k žebrotě ve městě, dostal cejch, který nosil jako viditelné znamení. Žebráci měli svou organizaci,  cech a spravoval je „inspektor žebráků“

Jedinou památkou dnes je jen název Lazarská ulice.